Plavba 2005

Mezi Athénami a Istanbulem.

18. 9. vyplouvá VIKI na poslední úsek svého letošního putování. Má na ni 14 dní a směřuje přes Egejské moře, Dardanely a Marmarské moře do Istanbulu. Počasí je letní, ale už žádné vedro, a navíc pořád fouká meltemi. V září by se měl tento vítr podle všeho pomalu uklidňovat. Těšili jsme se na klidnou plavbu po řeckých a tureckých ostrovech, chtěli jsme vychutnat letoviska po hlavním odlivu turistů a v neposlední řadě vykonat plavbu, která možná není nikterak výjimečná, rozhodně však také nijak běžná (alespoň se nám před vyplutím nepodařilo najít žádné poznámky o plavbě po této trase s podobnou plachetnicí).

Meltemi

Meltami je  silný, severní  vítr,který  vzniká mezi tlakovou níží nad Tureckem a tlakovou výší nad Středozemním mořem. Tato povětrnostní situace může sice vzniknout kdykoliv během roku, nejčastější je ovšem v letních měsících. Meltemi většinou fouká o síle 4-7 Bft, na mnoha řeckých ostrovech mu však přidávají na síle lokální efekty vlivem tvaru terénu nebo termika. Při vjezdu do zátoky jsme zažily i vítr o síle 9 Bft Nástup větru je náhlý a vydrží mnoho dní.

Vypluli jsme z malého přístavu Lavrion do města Karystos na ostrově Evia. Fouká krásně z boku, lodička je už ve vodách neklidného Egejského moře jako doma. V městském přístavu je spousta toulavých koček, jedna stráví noc na palubě VIKI, a když kapitán ráno vykoukne z lukny, sekne ho majetnicky do ruky, jako by říkala: „Zalez! Teď jsem tu pánem já!“ Obeplutí jižního cípu ostrova Evia se vyznačuje nečekanou a náhlou změnou větru, z téměř úplného bezvětří na vítr stupně 6, aby po 12 Nm u dalšího mysu nastalo opět téměř bezvětří. Dalším přístavem, který poskyne VIKI svou ochranu, je Petries, malé městečko uprostřed kopců, posetých démonickými sloupy větrných elektráren. Z Petries vede trasa na ostrov Skiros, největší z ostrovů Severních Sporad, místo, kam kdysi matka ukryla svého syna Achilla, aby jej uchránila před věštbou. (Byl to Odysseus, kdo Achilla poznal a vzal  sebou do Trojské války, kde se jeho neblahá věštba naplnila). Hlavní přístav Linaria na Skirosu je půvabné místo v klidné zátoce. Po procházce a malé večeři jdeme brzy spát, chystáme se vyplout velmi brzy. Vstáváme kolem čtvrté a vydáváme se na cestu. Ostrov se nám neopouští snadno, protože bychom ho rádi prozkoumali a strávili na něm den, dva, navštívili muzeum, pokusili se zahlédnout poslední divoce žijící koně. Ale čas nás žene vpřed. Je chladné ráno, z dálky se ozývá burácení, zdvihá se vítr, blíží se bouře. Šťastně proplouváme nebezpečnou úžinou mezi výběžkem ostrova Skiros a ostrůvkem Valaxa, ale vítr sílí a zdvihají se vlny, takže nakonec se vracíme do přístavu, abychom bouři přečkali v závětří. Nakonec nás mine, ale na moři by to nebylo nic příjemného. Vyplouváme tedy znovu, už je světlo a tepleji, ale vítr pořád fučí. Proplutí zrádné úžiny s útesy pro velký úspěch opakujeme… Rádi bychom pokračovali ve svém kurzu přes ostrov Ágios Efstratios, ale silný protivítr nás donutí udělat odbočku na neobydlený ostrůvek Pelagos. Dohoupeme se na velkých vlnách do malebné zátoky, v níž kotví tiše a osaměle jedna malá řecká plachetnice. V zátoce je klidná tyrkysová voda, o kus dál ale moře řve a tříští se o kamenité břehy ostrova. Na svazích se poklidně pasou malé hnědé a černé kozičky. Nádherná koupel, ještě usmažit pár palačinek na brzkou snídani a už spíme… Opět vyplouváme velmi brzy a hluk mohutného příboje nám oznamuje, že ani dnes to nebude poklidná jízda. Moc se nám z té rajské zátoky do rozdivočelého moře nechce. Ostře stoupáme  proti větru, takže často si pomáháme  motorem. Kurz na ostrov Limnos, naši poslední zastávku v Řecku však držíme poměrně dobře. Před přístavem Myrina nás vítá na malém výběžku zářivě bílý kostelík, na druhé straně se na kopci vypíná zřícenina benátské pevnosti. Úzké uličky pod hradem jsou plné malých obchůdků, a přestože Limnos nepatří k nejnavštěvovanějším ostrovům, v městečku je rušno. Procházíme se, trochu nakupujeme (naši pozornost upoutá kalendář, na jehož přední straně je kostelík z přístavu a za ním se zdánlivě nadosah vypíná hora Athos s bílou čepičkou sněhu na vrcholu – my jsme tam nic takového kvůli větrnému počasí neviděli!). Procházíme pozůstatky benátského hradu, ve stínu zbylých zdí kousek od nás nerušeně odpočívá stádo jelenů. V poledne se odhlašujeme z pobytu v Řecku. Opouštíme přístav  a severní stranou obeplouváme ostrov na jeho severovýchodní cíp do rybářského přístavu Plaka. Druhý den ráno vyplouváme na Gokceadu, první turecký ostrov, který však dříve patřil Řekům a jmenoval se Imbros. Opět silný protivítr a vysoké vlny. Křižujeme a nabíráme kurz na ostrov Samothraki. Cestou nás doprovázejí dva delfíni, vesele surfující na vlnách a hbitě podplouvající naši loď.

Poměrně dlouho jsme pluli podél zdánlivě pustého ostrova s vysokými skalnatými břehy.K protivětru se přidal i protiproud a s motorem na plný výkon jen stěží dosahujeme rychlosti dvou uzlů. Když jsme navečer doplouvali do zátoky Kuzu Liman, kterou střežila středně velká vojenská loď, měli jsme toho houpání a hučení větru i rachotu motoru už tak akorát… Několik posledních metrů před molem náhle ztichl motor. Setrvačností tam nedoplujeme a motor nereaguje… Mladí turečtí vojáčci s účastí pozorují marný boj s motorem, potom někdo z nich z lodi přináší lano, které nám házejí a k molu nás přitahují… Děkujeme jim, zkoušíme se jich ptát na čerpací stanici (motoru samozřejmě došla šťáva v ten pravý okamžik!), ale zjišťujeme, že jsou sice velmi milí a laskaví (přinesli nám čaj, usmívají se na nás), ale anglicky umí jen jeden z nich a to ještě velmi špatně. Dozvídáme se tedy, že čerpací stanice je v městečku 7 km odtud, ale že nás tam nemohou pustit, protože nemáme vyřízené vstupní formality. Odjet však také bez nafty nemůžeme… Co teď? Jeden ze dvou mladíků, kteří evidentně patří k vojákům, ale asi právě nejsou ve službě, protože nemají uniformu, neustále někam telefonuje. Náhle se v jeho tváři rozsvítí světlo a ptá se nás, jestli umíme německy. Když přikyvujeme, okamžitě volá Mustafu, aniž by na chvíli ten telefon sundal z ucha. Když pak Mustafa se svým žlutým taxíkem za pár minut přijíždí, pochopíme světlo ve tváři mladíka. Mustafu nám poslal sám Alláh: pro Mustafu nic není problém. Nejenže mluví perfektní němčinou (pak se dovídáme, že strávil 16 let v Hamburku jako gastarbeiter), ale bez dlouhých řečí posadí kapitána s kanystry do taxíku a odváží ho do městečka pro naftu (vstupní formality mu jsou celkem ukradené a u vojáčků se těší takové autoritě, že se nikdo z nich neodváží ani pípnout). Stavují se dokonce u Mustafy doma, aby vzali ještě další kanystry, abychom mohli nakoupit dostatek paliva, a za chvíli jsou zpátky. A zatímco čeká, až jeho kanystry vyprázdníme, povídá si s námi na molu o životě tak otevřeně, jako bychom byli staří známí… Vojáčci jen nosí čaje a z uctivé vzdálenosti nás pozorují. Když ráno vyplouváme, hřeje nás to setkání na srdci.

Na cestu od Gokceady máme vítr v zádech, po dlouhé době bez motoru, užíváme si kormidlování a nádherné plavby. Míříme k Dardanelám. Kousek od pobřeží začínáme cítit proud, který čeří hladinu moře, jako kdyby mořem tekla dravá řeka. Samozřejmě proti nám, takže nakonec zase pouštíme motor a bojujeme s proudem, který nás snáší z našeho kurzu. Nakonec se nám podaří nad proudem zvítězit a kolem majáku a válečných monumentů (britského ve tvaru obelisku a tureckého, připomínajícího jakousi obrovskou stoličku) vplouváme rychlostí 1,5 Kts do úžiny. Dnešním cílem je město Canakkale. Dnes se tím jménem označuje i úžina Dardanely, Řekové ji nazývali Hellespont. Kotvíme v maličké maríně, nad námi jsou na molu rozestavěné stolky a lidé tu pijí kávu a koukají nám přímo do kokpitu. Na druhém břehu rozeznáváme nápisy, týkající se bitvy u Gallipoli (dnes Gelibolu) v roce 1915.

Turecko se v první světové válce přidalo na stranu Centrálních mocností. V tzv. Gallipolském tažení si chtěli spojenci vynutit průjezd Dardanelami. Hlavním cílem bylo přimět Turecko k ukončení války a získat bezpečné námořní spojení s Ruskem. Po neúspěchu námořní expedice v únoru 1915 zahájili spojenci polní tažení, přičemž spoléhali zejména na australské, novozélandské a britské jednotky, které měly mít podporu námořnictva. K prvnímu pokusu o vylodění na Gallipolském poloostrově i na protilehlém asijském pobřeží došlo v dubnu 1915. Turci však kladli silný odpor, a tak i přesto, že spojenci získali posily, uvázly boje na poloostrově na mrtvém bodě. Po devíti měsících se spojenci museli stáhnout. Jejich ztráty činily 36 000 mužů. Z nezdaru byl obviňován Winston Churchill, který nesl jako první lord admirality za tažení velkou část odpovědnosti. 25. duben, tzv. ANZAC DAY, připomíná důležitou roli Australanů a Novozélanďanů během vylodění a následných bojů.

V Canakkale večeříme (nadháněči restaurací se mohou přetrhnout samou ochotou, protože turistů už je v tomto období málo, takže dojde i na pozornost podniku – velkou ovocnou mísu na závěr a jedna decka červeného zdarma), přespíme a druhý den ráno jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce obíháme kolečko úřadů pro získání vstupních formalit. (Služby samozvaného agenta jsme odmítli, chtěl moc peněz. Nakonec se ukázalo, že vyřízení formalit není zase až tak složité a hlavně jsme na poplatcích zaplatili nesrovnatelně méně, než po nás chtěl onen doporučený agent.) Turci, kteří umějí anglicky, jsou milí, laskaví a pohostinní. Ti, co anglicky neumějí, se tváří, jako kdybychom za to mohli my. Nejlepší byla suita úředníků na odboru ministerstva zdravotnictví – tři vyplňovali formulář v počítači, radili se, diskutovali, dumali, přepisovali… Pak jim přišel pomoct ještě čtvrtý, nakonec formulář přece jen zdárně vyplnili, my ho podepsali a mohli jsme jít o dům dál.

Vypluli jsme navečer, se zastávkou na protějším břehu ve městě Gelibolu, odkud pocházel Piri Reis, námořník, navigátor a autor mapy, na níž je zakreslena Amerika několik let před tím, než ji objevil Kryštof Kolumbus. Už za tmy jsme úžinou pokračovali proti proudu do Marmarského moře (ve starověku nazývané Prepontis – moře před velkým mořem). V noci jsme se střídali po třech hodinách. Provoz v úžině nebyl nikterak silný a my jsme pluli mimo hlavní plavební dráhu, přesto bylo nutno být stále ve střehu. Těsně před východem slunce jsme připluli na dohled k Marmarskému ostrovu. Moře bylo klidné a obloha jasná, nádherné chvíle svítání. V kopci nad přístavem se v ranním slunci zaleskla špička minaretu místní mešity. Okolní nízké ostrůvky vypadaly jako želvičky, mířící na snídani do přístavu. Kouzelné chvíle, kdy člověk cítí, že je součástí přírody a že stojí za to žít…

Marmarský ostrov je tvořen dvěma hlavními masivy, ten severní je z bílého mramoru, jižní tvoří granit a břidlice. Nižší kopce jsou porostlé borovicemi. V severní části ostrova se nalézají gigantické lomy, používané už od starověku. Nesčetné lodi z přístavu Saraylar (dříve Palatia) odvážely po staletí nádherný bílý mramor s šedými až černými žilkami, z něhož se stavěly paláce, tesaly sochy, sloupy a náhrobky. Někdy připlouvali na lodích sochaři, kteří přímo na ostrově zpracovávali bloky mramoru do požadovaných tvarů, aby lodi nevezly zbytečně těžký náklad. Stávalo se, že se dílo nepovedlo nebo se během práce objevil v kameni kaz. To se pak řemeslník či umělec pustil do jiného kusu kamene a nedokončený nebo poškozený artefakt zůstal na místě. Z těchto sarkofágů a dalších skulptur je kousek za městečkem vytvořena galerie v přírodě – fascinující přehled staletí kamenosochařské práce…Na prosluněných travnatých cestách roste planá máta a naplňuje vzduch omamnou vůní. Městečko samo je zaprášené, nevzhledné, obklopené horami sutin. Přístav je ale kupodivu čistý, malebný, ozdobený sochami z mramoru, které zde nechávají umělci po skončení každoročního sochařského sympozia.

Přístav byl zanesen odpadky a medúzami, místa k zakotvení minimálně. Když jsme se trochu vyspali, zkusili jsme zjistit, zda a jak bychom se mohli dostat do Saraylaru na severu. Angličtina je zde řeč neznámá, rukama nohama se přesný čas odjezdu a příjezdu autobusu nedovíte… Tedy nakonec jsme to nějak dali dohromady. Bus byl malý a rozhrkaný, kodrcal se chvílemi po holé skále na útesech vysoko nad mořem, ale když jsme viděli, že ostatní cestující zachovávají klid, zkusili jsme to taky. Po návratu, šťastní, že se nám podařilo vidět mramorové lomy a galerii v přírodě (a přežít cestu autobusem), zašli jsme na skvělé zeleninové jídlo do jedné z místních malých restaurací. Mlaďoch u pece připravoval malé těstovinové lodičky, které plnil směsí mletého masa a zeleniny, pracoval s takovou radostí, že bylo příjemné ho pozorovat. Chtěl si strašně moc povídat, ale neuměl nic jiného než turecky. Přesto nám stále něco vykládal… Nakonec jsme neodolali a „lodičky“ jsme si dali jako nášup. Veliká dobrota…

Po druhé noci strávené v přístavu Marmara jsme se v poledne vydali na poslední úsek cesty.
Noční plavba do Istanbulu byla poznamenaná silným protivětrem, vysokými vlnami a zesíleným provozem velkých lodí. Některé ani nebyly pořádně osvětlené, takže se párkrát stalo, že se před námi naprosto náhle a nečekaně objevila černá vysoká stěna – loď jako dům v takové blízkosti, až v člověku hrklo. Jindy se zase obrovská loď z nějakého nevysvětlitelného důvodu přeřítila před naší přídí takovou rychlostí, že rozbouřila již tak neklidné moře a VIKI měla co dělat, aby to ustála. Pluli jsme teď velmi blízko plavební dráhy velkých lodí, střídali jsme se u kormidla a měli oči navrch hlavy. Když jsme se blížili k Istanbulu, byli jsme vzhůru všichni, protože bylo důležité trefit se do maríny v asijské části města. Nejlepší byly instrukce v Pilotu, jaké máme sledovat světlo a jak který maják bliká… Upřímně řečeno, v té záplavě světel, jimiž do tmy noci září šestnáctimilionová megapole Istanbul, a z nichž 99 procent bliká, to vypadalo jako docela dobrý vtip. Nebýt GPSky, asi bloudíme Marmarským mořem dodnes. Když jsme se blížili k maríně, vyděsily nás na chvíli obrovské kulaté bóje v místech, kde jsme nic takového nečekali, ale nakonec se podařilo je šťastně obeplout a z neklidného moře vplout do klidu spící maríny. V okamžiku, kdy jsme uvázali loď na jediné volné místo, které tam bylo, mezi velké milionářské jachty, a zcela vyčerpaní zalezli do lodi, že se konečně vyspíme, spustil se slejvák. S myšlenkou, že jsme to dokázali a ještě se nakonec vyhnuli úplnému promoknutí, jsme usnuli, jakmile se naše hlavy dotkly polštářů.
 

 

Jméno a příjmení

Kontakt (email, telefon)

Váš dotaz