Plavba 2006

Plachetnice VIKI přečkala zimu v marině Kalamaki v asijské části Istanbulu. Po jarní údržbě byla spuštěna na vodu a čekala na první posádku. Zdeňka a Zdeněk se spolu neplavili poprvé, a tak i s kapitánem vytvořili sehraný tým. Projeli opačným směrem podzimní trasu přes Marmarské moře, zastavili na Marmara Island a v Canakkale, odkud se vydali na prohlídku bájné Tróji.

S pomocí silného proudu projeli Dardanely a přechod fronty přečkali na tureckém ostrovu Boksada. Plavbou podél tureckého pobřeží postupně přistávali v Ayvaliku, podívali se do Bergamy (dávného Pergamonu) a čtrnáctidenní společnou plavbu zakončili v Izmiru, dávné Smyrně. Zdeňek se vrátil ke svým pracovním povinnostem a uvolněné místo v posádce doplnila Marcela.

Bergama/Pergamon

Pergamon patří k nezachovalejším antickým památkám na území Turecka. Přitom patří i k nejstarším – město bylo založeno už v 8. stol. př. Kr.. Hlavní rozvoj ale nastává až po smrti Alexandra Velikého, kdy se město Pergamon postupně stalo střediskem celé oblasti a okolo roku 190 př. Kr. sahala jeho moc téměř přes polovinu Malé Asie. Tou dobou vznikaly také ty nejkrásnější budovy ve městě, včetně dodnes zachovaného divadla. Díky slávě zdejší knihovny bylo lidstvo obohaceno o další důležitý vynález. Alexandrijská knihovna totiž v obavě o ztrátu svého výsadního postavení zablokovala vývoz papyru do Pergamonu. To však na Řeky neplatilo a začali zpracovávat zvířecí kůže tak dlouho, až jim zbyl v rukou – pergamen. Tedy dnes existuje slovo pergamen právě podle místa objevu. Asi nejpůsobivější ze všech památek je amfiteátr. Naprosto nestandardně je na vrcholu kopce a shlíží dolů. Bohužel, největší zachovalou stavbu v Pergamonu, slavný Diův chrám, ukradli němečtí archeologové a podívat se na něj je možné pouze v Berlíně. Zajímavá je samozřejmě i akropole, zbytky Trajánova chrámu či agora a gymnasion.

Izmir

Je mnoho měst, která se přou o čest být rodištěm velkého básníka. Izmir je jedním z nich. V době, kdy se město ještě jmenovalo Smyrna, narodil se zde prý Homér. Sláva města od té doby trvá a město se rozrůstá tu do krásy, tu do významu. Velice pohnuté období bylo koncem první světové války, kdy přes Izmir utíkaly tisíce řeckých vojáků i civilistů před tureckou armádou. Následný masakr zaplatilo životem více než 30 000 lidí. Antické památky ve městě téměř nenajdeme, mimo jiné také díky velmi silnému zemětřesení, které město postihlo za římské nadvlády. Musíme zde bohužel spoléhat na archeologické muzeum. Jednou z hlavních dominant města je Saat Kulesi – Hodinová věž, ležící přímo na nábřeží. Byla vybudována r. 1901 v pozdněosmanském slohu jako dar sultána Abdulahmeda městu. Zajímavá je také osmanská noclehárna Kizlaragasi Han z 18. stol. jako typická ukázka osmanské architektury.

Odjezd z Izmiru znamenal jednodenní boj s protivětrem, ale obeplutím mysu se kurz změnil na jihovýchodní a umožnil rychlou plavbu s větrem v zádech na spinakr. Opět se plulo malebnými zátokami, mezi pevninou a ostrovy, z nichž většina je řeckých. Moře bylo ještě studené, ale slunečné počasí a směr větru dopřál vychutnat jízdu na plachty do sytosti. VIKI s posádkou proplouvala kolem míst, kudy šla historie a kudy se do Evropy dostávala kultura a vzdělanost z orientálních říší.

Řecké osady

Tvořily most mezi Evropou a Asií. Když si Peršané podrobili i zdejší řecké osady, stali se pány Malé Asie. Díky vlivům z Egypta a Asie předběhly řecké maloasijské osady na čas vývoj v pevninském Řecku. Právě v nich působili první řečtí filozofové, ale také básníci a vědci. Za všechny jmenujme básníka Homéra, otce historie Hérodota z Halikarnassu (dnešní turecký Bodrum) či Thaléta z Milétu, jehož věty o trojúhelnících jsme se všichni učili již na základní škole. Od národů Malé Asie však přejali Řekové i ražbu mincí, tudy přišlo do Řecka také písmo. Malá Asie se tak stala skutečným mostem mezi kulturami. Orientální říše byly díky delšímu vývoji vyspělejší. Tento stav však netrval dlouho. Zakrátko se Řekové, kteří všechny získané poznatky pečlivě prozkoumali a utřídili, sami ocitli v čele vývoje. Vedle rozumového poznání to byla i na svou dobu neobvyklá svobodomyslnost většiny řeckých obcí, která přála novým názorům a objevům.

Jednoho neuvěřitelně horkého dne posádka navštívila starobylé a skvěle zachované antické město Efez, původně námořní přístav.

Efez

Efez je klasickou ukázkou toho, jak neštěstí jednoho může být štěstím pro jiného. Toto antické výstavné město (na počátku našeho letopočtu mělo 300.000 obyvatel) s dlouhou a slavnou historií bývalo především přístavem, který své bohatství přímo či nepřímo čerpal z moře. Sem např. podle pověsti přivedl sv. Jan matku Ježíše Krista pannu Marii, aby zde v klidu prožila své stáří a zde také zemřela. Mimochodem, tuto pověst uznal za oficiální i papež , který roku 1967 místo navštívil a prohlásil za autentické.
Vraťme se však k neštěstí efezských. Na začátku druhého století začalo moře ustupovat a tím zmizel i hlavní zdroj příjmů. A protože celý proces byl relativně rychlý, město se vylidnilo bez většího poškození. Proto je Efez společně s Perge asi nejzachovalejším antickým městem v Turecku.
Řekneme-li Efez, každý si vzpomene na budovu knihovny Celsus. Je to ono slavné průčelí s dvakrát osmi sloupy, které patří k Efezu stejně jako Hradčany k Praze. Zdaleka se však nejedná o jedinou zajímavou památkou této lokality. Neméně známý je i amfiteátr nebo agora. Pohled na přístav bez vody je velice zvláštní pocit. Zde asi nejlépe vnímáte onu tragédii lidí, kteří zde žili, bylo jim dobře, avšak neoblomná příroda je odtud natrvalo vyhnala.
Necelých 5 km východně od původního antického města leží Meryemana, dům, ve kterém žila a zemřela Panna Maria.

Pobřeží je členité, postupně se zdvihá a stává se hornatějším. Na kopcích se objevují přízračná sídliště – nové prázdné domy, bez mešit, obchodů a škol – a bez lidí. V malých osadách i v poměrně velkém městě Kusadasi objevuje posádka laskavé lidi i chutnou stravu. Jak se blíží na jih, moře se otepluje. Nejpřívětivější azyl nachází VIKI v zátoce Gumuslik plné rozkvetlých keřů a útulných kavárniček. Čistá a teplá voda láká ke koupání, pohostinné restaurace k posezení. Je horko, a tak se po vynikajícím jídle posádka přesouvá do polohy pololežmo, v níž přijímá kávu a čaj a ve stavu absolutní relaxace začíná chápat některé zajímavé aspekty orientálního života…

Pro Zdenku s Marcelou byl cílovým přístavem Bodrum, antický Halikarnáss, odkud odlétaly přes Istanbul domů.

Bodrum

Město Bodrum má dlouhou historii a slavné rodáky. Už v dobách antických zde stávalo město, které se jmenovalo Halikarnassos. V něm vládl ve 4. stol. př. Kr. král Mausolos. A protože chtěl být něco extra i po své smrti, nechal si vybudovat obrovskou6 hrobku. Když se pak v tomto městě narodil Herodotos, kterého dnes známe jako Otce dějin, pamatoval na své rodné město také jedním ze sedmi divů tehdejšího světa. A když v Egyptě vybral hrobky králů – pyramidy, proč by podobnou stavbu nevybral i doma? Pro název hrobky použil jméno krále a vzniklo Mausoleum. Stavba to asi byla opravdu velkolepá, i když z ní dnes můžeme obdivovat pouze základy. Kameny z této „barbarské“ stavby totiž použili křižáci na počátku 15. stol. k budování nedobytného hradu, chránícího dodnes původní antický přístav. I když jej zaštítili jménem sv. Petra (petr = skála), duch Mausolův se jim pomstil. Dříve, než stačili hrad r. 1522 dokončit, dobyl sultán Sulejmán Veliký srdce jejich řádu na Rhodu a z Halikarnassu se stal Bodrum. Aby dostál svému jménu (hladomorna), byli sem posíláni nepohodlní dvořané z Istanbulu. Hrad však zůstal až dodnes de facto neporušený a proto bylo možné v něm vytvořit nádherné Muzeum podmořské archeologie. Najdeme tam památky od dob mykénských až po současnost. Dnešní Bodrum je živé, turistické středisko, jedno z nejdůležitějších na celém egejském pobřeží Turecka.

Na VIKI se opět změnila posádka, přijely Věrka, Saša a Zdena, již zkušené námořnice, které si svůj první námořnický křest odbyly na Kykládách za vlády týden trvajícího meltemi. A scenerie jako z pohádky se opět opakovaly. Krásné členité pobřeží, příznivý vítr a historické památky po celé trase. Jedno slunečné odpoledne VIKI zakotvila u historického města Knidos.

Věrka zbytek dne podrobně prohledávala mělké dno a odměnou jí byly úlomky a střepy keramiky staré přes 2000 let. Naše společná cesta skončila v Marmaris. VIKI pokračovala dále podél pobřeží kroutícího se v malebných zátokách lemovaného velkým množstvím historických památek do Antalye. To nejatraktivnější však na ni stále čekalo – plavba na Kypr, do Izraele, Egypta a na Krétu.

Po krátkém návratu do Prahy Jirku a Honzu opět uvítala rozpálená marina v Antalyi. Na VIKI bylo třeba provést údržbu a opravit prasklý nosník pod stěžněm. Práce úspěšně proběhly i přes panující tropické podmínky a VIKI ještě večer nabrala s dvoučlennou posádkou kurz na Kypr – město Paphos. Celou noc svítily jen hvězdy. Jachty skončily u tureckého pobřeží a ani podél Kypru je nebylo vidět. Několik mil před přístavem majestátně stála velká nákladní loď, ale teprve v její blízkosti bylo zřejmé, že nasedla na plochý útes. Odpoledne jsme přistáli v Paphosu, vyřídili celní formality a dobrou večeří v místní restauraci oslavili dobytí Kypru.

Druhý den VIKI pokračovala podél pobřeží kolem základny vojsk spojených národů do Limassolu. Den odpočinku a čekání na Marcelu, která doplnila posádku. VIKI zůstala vyvázaná v maríně, posádka si půjčila auto a vyrazila za pozoruhodnostmi Kypru – pravoslavným klášterem a několik stovek let starými stromy. Vše se jim nakonec podařilo, přestože klášter si prohlédla jen Marcela, jíž propůjčili několik kusů oděvu, aby vůbec byla vpuštěna branou do kláštera (při prvním pokusu jim došlo, proč ta divná osoba na parkovišti nabízela obnošené hadry – je to vlastně taková půjčovna, kde si zoufalí polonazí turisté za drobný obnos půjčili cokoliv, co jejich nahotu zahalí, aby mohli projít vstupní mravnostní kontrolou).
Druhý den VIKI s posádkou spokojeně opustila marinu v Limassolu – směr Tel Aviv. Cestou ještě proběhla vzrušená diskuse o míře rizika (bylo jen pár dní po uzavření příměří mezi Izraelem a Libanonem). Na přání už téměř přesvědčené Marcely zbytek posádky kontaktoval ambasádu v Jeruzalémě, aby ji definitivně ujistil, že riziko není vyšší než jindy. A tak VIKI pokračovala nastoupeným kurzem…

Po celou dvoudenní plavbu nepotkali jedinou loď, jen slunce, vítr a vlny. Před vjezdem do izraelských vod kapitán zkoušel volat na šestnáctém kanále Izraeli NAVY, leč marně. Éter byl pustý… Náhle se na obzoru objevila malá šedá tečka, která se neuvěřitelně rychle blížila, a čím byla blíž, tím zřetelnější byly gejzíry vody, které stříkaly na obě strany, jak loď rozrážela hladinu moře. Brzy bylo jasné, že je to loď vojenská a že pluje přímo na VIKI. Připravovali se na nejhorší… Loď s mladými vojáky na palubě udělala kolem VIKI elegantní oblouček a vojáci se na vykulenou posádku osopili, proč se nehlásila… Chvíle vysvětlování, kolik lidí je na palubě a jaké jsou jejich úmysly. Pak bylo třeba nadiktovat jména, aby je vojáci mohli zavolat kamsi na pevninu a nechat ověřit naši bezúhonnost. Tři jména a příjmení spelovat z malé lodi na velkou při hřmění jejich motoru byl docela namáhavý výkon. Nakonec vojáky posádka vyzvala, aby jejich jména přečetli, jestli si to napsali správně – a kupodivu to přečetli bez jediné chyby i s ženskou koncovkou –ová! Když se tedy ukázalo, že posádka VIKI nepatří k nepřátelům Izraele, vysvětlili jim, že dnes není v maríně v Tel Avivu celník a že musí do Herzilie, města asi 6 Nm od Tel Avivu. Na rozloučenou chtěli dát vojákům malou pozornost, ti ale odmítli, že nemohou nic přijímat, jestli si prý posádka VIKI něco vezme… A tak Honza musel pomalu zakormidlovat až téměř k jejich šedivému kolosu a vojáčci spustili dolů na nějakém provázku igelitku plnou sladkostí :-).

V Herzilii je nová moderní marína. Přihlášení vysílačkou tentokrát proběhlo bez problémů, VIKI musela přistát hned u prvního mola. Bylo skoro poledne, na slunci jistě kolem 45 stupňů Celsia. Na molu už čekala černovlasá úřednice v černých kalhotách a bílé košili a dva maníci, připravení a odhodlaní ke všemu. Posádka nejdřív odpovídala na jejich otázky z lodi, pak ji nechali vystoupit na molo a na tom poledním slunci podstoupila profesionální výslech, sada otázek se opakovala několikrát dokola. Jeden z maníků prohledal loď, pomáhal si nějakým detektorem. Když výslech i prohlídka skončily, stali se z nich najednou milí a laskaví lidé, kteří se omlouvali za příkrost a přáli posádce příjemný pobyt…

Přihlášení v budově maríny už proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Po vytoužené sprše se vyhladovělá posádka vrhla na nákup čerstvých potravin v architektonicky velmi zajímavém a příjemném nákupním areálu. Večer se v maríně konal koncert latinskoamerické kapely, sešla se tam spousta lidí, latinskoamerický temperament a skvělá nálada…

Druhý den se VIKI přece jen přemístila do maríny v Tel Avivu, aby posádka mohla vybírat mezi větším množstvím cestovek, které nabízejí jednodenní výlety do Jeruzaléma a k Mrtvému moři. Nakonec ale zjistili, že mezi nimi téměř není rozdílu a koupili dva výlety.

Výlet první: Jeruzalém

Mikrobus nabere posádku u hotelu kousek od maríny, řidičem a průvodcem je marocký Žid Alberto. Mikrobus není úplně plný, na turistickém ruchu se jistě podepsalo 16 válčení s Libanonem, které skončilo teprve před několika dny. Alberto je nadšený, když slyší, že jsme z České republiky, provázel po Jeruzalémě před lety Václava Havla a jeho ženu Olgu. Cestou kopcovitou krajinou (samý kámen) nám vypráví o vytrvalé snaze Izraelců při vysazovaní stromů – mění poušť v les. Každou sazenici opečovávají a zalévají. Od začátku tohoto projektu vysadili 3,5 milionu stromů. Alberto vypráví poutavě – a říká toho spoustu. Ve městě nejprve vystoupíme na Olivetské hoře, uchváceni pohledem na historický Jeruzalém, město bílé a zlaté… Pak přejíždíme ke hradbám starého města, u jedné z devíti bran vystoupíme a po Via Dolorosa kráčíme ke hrobu Davidovu, ke chrámu Panny Marie a nakonec k bazilice Svatého hrobu, chrámu, který byl postaven na místě Ježíšova hrobu kousek od Golgoty. Chodit po těchto posvátných místech je silný zážitek i pro agnostiky a nevěřící… Procházíme po uličkách jednotlivých čtvrtí (arabské, židovské, křesťanské…) a všude se Alberto srdečně zdraví s obchodníky. Zavede nás také do jedné či dvou prodejen, abychom si mohli koupit nějaké drobnosti (a udělat jeho kámošům kšeft). Město je živé, rušné, uličky uzounké a křivolaké. U Zdi nářků, pozůstatku Šalamounova chrámu, se rozdělíme, muži jdou k větší části zdi, ženy k úzkému proužku, kde je těžké se probojovat až ke zdi (a mezi kameny strčit na malém papírku napsané přání), protože turistky i místí obyvatelky, stojící až u zdi a drmolící své modlitby,

Výlet druhý: Mrtvé moře a Masada

Řidič mikrobusu je opět zároveň průvodcem. Jeho jméno si nezapamatujjeme, ale působí mnohem více stroze, je oproti velikému mohutnému Albertovi poněkud vychrtlý, takový přísný pan profesor. Ale zajímavě a hodně vypráví, má rozsáhlé znalosti z historie, dějin umění, biologie a dalších oborů, často se nás na něco ptá.
Žádná památka nemá v současném Izraeli takové jméno jako Masada. Stala se symbolem odporu i národní hrdosti. Asi 800 metrů vysoký skalní útes se tyčí nad nazelenalou hladinou Mrtvého moře, nejnižšího místa naší planety. Už podle názvu moře je zřejmé, že v něm nenajdete živého tvora, pochopitelně s výjimkou turistů dychtících po léčivých účincích jezera i "kouzelném" nadnášivém efektu. I okolní krajina je vyprahlá a bez známek života.
Díky minerálním vodám tu panoval čirý ruch už ve starověku a první opevnění vznikla na Masadě ve 2. století před Kristem. Největší slávu pak pevnost zažila za Heroda Velikého, který rozšířil opevnění a vybudoval dva luxusní palácové komplexy. Visutý palác připomínal ptačí hnízdo nalepené na skalní ostroh pod samotným vrcholem. Ve třech patrech, z nichž prostřední mělo kruhovou síň určenou k zábavě a spodní sloužilo jako lázeň. Západní palác, postavený za hradbami na plošině, sloužil k přijímání a ubytování významných hostů.
Návštěvníci i nyní, ve 21. století, mohou obdivovat zachovalou výzdobu, hlavně podlahové mozaiky a nástěnné fresky. Z doby Heroda pochází i kolumbárium, malá budova s výklenky na urny, sloužící k uložení popela nežidovských členů panovnického dvora, dále caldárium, horká lázeň s podlahou podpíranou sloupy, mezi nimiž proudil teplý vzduch, a synagoga, údajně nejstarší na světě.
Po smrti Heroda přešla Masada do rukou Římanů, ovšem během první židovské války v r. 66 se jí zmocnili zelóti, židovští radikálové věřící v brzký příchod Mesiáše. Římské jednotky povstání Židů potlačily, jako poslední se bránila Masada. Podle historika Flavia ji oblehlo na deset tisíc vojáků, a aby jim nikdo neproklouzl, vybudovali kolem dokola své tábory, jejichž základy jsou stále viditelné ještě v současnosti.
Když bylo jasné, že pevnost neubrání, rozhodlo se na tisíc Židů pro hromadnou sebevraždu. "Nejhlubší zkušenost získaná z nálezů v Masadě, vyplývá z objevu střepů se jmény mužů, kteří bránili pevnost. Každý byl odpovědný za zabití celé rodiny. Nikdo, ani ženy, ani děti, nezůstal na živu. Zvolili raději smrt, než aby se z nich stali otroci," líčí poslední chvíle židovských rebelů prof. Netzer. "Poté, co vítězné římské jednotky vstoupily dovnitř, bylo všude ticho. Vojáci nacházeli jen mrtvá těla."
Masada ožila až po dvou stoletích, kdy sem přišli byzantští mniši.
V současnosti sem proudí davy turistů, které na vrchol doveze lanovka. A průvodce všem nezapomene vylíčit hrdinný čin židovských obránců se slovy, že dnes izraelští vojáci při skládání přísahy slibují, že "Masada už nesmí nikdy padnout!"

Z Izraele se posádce VIKI moc nechtělo, věděli, že by ještě bylo co objevovat, ale museli dál. Vypluli na západ, dalším cílem byl přístav El Arish v Egyptě. Během přejezdu, který trval jeden a půl dne, pozorovali let tažných ptáků, mířících na zimu na jih, navštívili je delfíni a po celou dobu opět nepotkali jedinou loď.

El Arish je malý obchodní přístav. Město má sice 100 000 obyvatel, ale v přístavu je jedna správní budova, jeřáb, hromada sklářského písku a dost. Plachetnici tady viděli asi jen na obrázcích, protože když VIKI přistála k betonovému molu, seběhlo se množství Arabů a koukali na posádku jako na televizi. Všichni po nich chtěli pas a dokumenty od lodi, že jedině oni vše vyřídí. Vystoupit je nenechali. Po chvíli všelijakého domlouvání vytipovali jednoho, co možná nekecal a opravdu patřil k přístavu…
A dali mu požadované dokumenty. Poté ještě přišlo několik takových, kteří tvrdili, že jedině jim se mají dokumenty předat, takže ještě více znejistěli… Kousek od VIKI kotvila velká nákladní loď, na niž překládaly jeřáby skelný písek. Během chvíle měli tento písek doslova všude. Došly jim čerstvé potraviny (chleba, ovoce, zelenina), ale nesměli opustit přístav, kde samozřejmě nic ke koupi nebylo. Sprcha prý byla v objektu správní budovy, ale hledali ji marně. Nastalo čekání. Uvidí ještě někdy své pasy a dokumenty od lodi? Nakonec přišel Agent. Kluk kolem třicítky v džínách a džínové bundě, že jim tedy vše zařídí. Že si ho musejí najmout, že to tady jinak nejde. Nakonec mohli být rádi, že si někdo vezme to dohadování s úřadem na starost, ale ani s ním nebyla dohoda vůbec jednoduchá. Dokonce odjel někam do pryč a nebral telefon. Podařilo se jim přesvědčit kohosi, že si musí zajet do města pro potraviny a pitnou vodu. Cesta po asfaltce kolem palmového háje nebyla tak strašná, jak se obávali. Občas kolem projelo nějaké auto, ale ve městě vládl čilý ruch. Na hromadách bylo na ulicích vyrovnané zralé ovoce, z pekárniček vonělo čerstvé pečivo, balená voda už se sháněla hůř. V El Arish nakonec zůstali čtyři dny, dlouho se jim nedařilo z agenta vymámit pasy, ale nakonec všechno dostali v pořádku zpět. Nebylo divu, že na pasové formality čekali čtyři dny. Společně s pasy přinesl formulář s patnácti razítky, přičemž jedno razítko stálo v průměru deset dolarů. S pasy v ruce odházeli z lodi kila skelného písku a v obavě z dalších úředních obstrukci okamžitě vyrazili – směr Port Said.

Přeplouvání trasy Suezského průplavu také patří k silným zážitkům. Ne snad, že by bylo něco úžasného k vidění, spíš měli zase ten intenzivní pocit, že vnímají dějiny, které tudy prošly…

Suezský průplav je dopravní námořní cesta v Suezské šíji, spojuje Středozemní moře s Rudým. Délka 163 km, šířka 55–360 m a hloubka 12–20 m. Je zásobován vodou z Nilu kanálem prokopaným do Ismáílíje. Průplav je v úrovni mořské hladiny (bez zdymadel) a plavba za pomoci remorkéru trvá průměrně 15 hodin. V konvoji bývá 20 i více lodí. Objemem přepravených nákladů je to nejvýznamnější průplav světa. Pod průplavem je vybudován 17 km severně od Suezu silniční tunel spojující Káhiru se Sinajským poloostrovem. U al-Kantary je Suezský průplav přemostěn otáčecím mostem.

Přepluli dvě “ramena”, do prvního vedla vybójkovaná trasa z moře, druhé vedlo přes město Port Said, kolem sídla Ferdinanda Lessepse. Mířili do maríny ve druhém rameni, míjeli velké nákladní lodi a v rozhoupané vodě trénující plavecký oddíl – spousta arabských mrňousů valila kraula špinavou vodou, vlny nevlny. Marína je poněkud honosný název pro opuštěné a nepříliš upravené místo na levém břehu ramene. Nicméně jednání rusky mluvícího šéfa maríny bylo o několik tříd vstřícnější než chování úředníků při předchozím přistání. Nakonec se i vysprchovali a vyrazili do města, které stále ještě nese stopy a atmosféru někdejší britské přítomnosti. Odtud pak klimatizovaným autobusem do Káhiry. Tam našli hotel, který nebyl daleko od centra a úrovně celkem vyhovující. Po nezbytné sprše a odpočinku po tříhodinové cestě autobusem se vypravili najíst a podívat se k Nilu. Doufali, že cestou snad najdou i nějaký obchůdek či hospůdku, kde by sehnali pivo. Vedro bylo opravdu nelidské… Nakonec je jeden místní “dobrodinec” dovedl do místa, kde mohli koupit vychlazené lahváče a s nimi už za tmy dorazili na břeh veletoku. Káhira byla plná lidí, rodin s dětmi, aut. Na náplavce Nilu, kam se uchýlili k odpočinku, těžko hledali místo, kde by mohli nerušeně svá pivka vypít. Každý měl dvě, ale dlužno říci, že jen zasyčela…

V noci došlo k vystřídání posádek, Marcela odletěla a dorazili Petr a Láďa. Honza se rozhodl s námi pokračovat. Po dalších úředních obstrukcích opustila VIKI Port Said a zamířila mělkými vodami do Alexandrie. Jeli jsme asi 8 Nm od břehu na pouhých 12 m hloubky, vítr se občas stočil proti, ale za mysem už poslušně dul do plachet a přidával na síle. Před Alexandrií vítr dosáhl slušné pětky a nejvyšší vlny se vypínaly nad 2,5 m. Během noci přestal fungovat hloubkoměr a tak jsme zakotvili kousek za ochrannou hrází s tím, že nejprve navštívíme marinu po suchu a pak do ní zajedeme lodí. Po sto metrech nás zatkli vojáci a po delším přesvědčování, že jsme "přátelé" jsme do mariny došli s vojenskou ochranou a s naším gumovým člunem. Následně už věci dostaly normální spád – pasové a celní odbavení, přistání v marině, sprcha, jídlo. Rozhodně to byla nejlepší marina, kterou jsme v Egyptě navštívili.

Pobyt v Alexandrii byl velmi zajímavý, zvláště pro nás, kteří jsme znali Egypt z návštěv přímořských letovisek. Úzké uličky plné zboží, které řemeslníci vyráběli přímo na ulici, tržiště s neodmyslitelným smlouváním o cenách, pouliční pekaři placek a preclíků apod. Opět jako správní Češi jsme hledali prodejnu nebo restauraci s pivem. Šestý smysl nás neomylně zavedl do "Spit Fire Baru". Byla to snad jediná restaurace, kde čepovali pivo. Vstupem do baru se otevřel úplně jiný svět. Po stěnách vlajky evropských zemí (naše tam byly tři), navštívenky a propagační plakáty firem, které ve městě zajišťovaly dodávky a montáže různých zařízení (včetně českých), americká vlajka a fotografie presidentů USA a to hlavní – pivo. Dalším neméně důležitým počinem bylo navštěvování internetu a zpracovávání týdenního výhledu počasí. Čekala nás čtyř až pětidenní plavba napříč Středomořím na Krétu. Moře před hrází bylo stále rozbouřené a mohutné vlny nás odrazovaly od unáhleného vyplutí. Posádku opustil Honza, který přes Káhiru odlétal do Prahy, a zbytek posádky začal připravovat zásoby na týdenní přeplavbu. Konečně se výhled počasí vyvinul podle našich představ. V Egejském moři skončilo meltemi, které na východním mysu Kréty proudilo rychlostí 6-7 °Bf a na celé trase nebyl silnější vítr než 5 °Bf. Celou trasu jsme měli předoboční vítr, jen na několik hodin jsme museli uzpůsobit kurz větru. Asi 80 Nm před Krétou nás překvapil mořský proud. Kontrolou kurzu na GP jsme jeli o 65° východním směrem než byl náš kurz. Kapitán vyběhl do kokpitu vzbudit Láďu, ale ten nejen že nespal, ale měl dokonce na kompasu správný kurz. Proud byl tak silný, že i s motorem při přímé jízdě proti proudu VIKI couvala. Zvolili jsme taktiku přejezdu divoké řeky a po dalších dvou hodinách proud začal slábnout a postupně jsme opět získali správný kurz. Ráno se z mlhavého oparu začala vynořovat Kréta. Bůh větru nám byl nakloněn a tak jsme bez problémů obepluli nejvýchodnější část Kréty a těsně kolem půlnoci přistáli v Ay. Nicholas. Půlnoční pivo na zchlazení euforie a vzdání díků bohům bylo samozřejmostí. Druhý den byla VIKI vytažena z vody a umístěna mezi další plachetnice na odstavnou plochu. Popřáli jsme ji dobrý zimní spánek a ujistili ji, že příští jaro pokračujeme.